Trocha kultuuuury, pokusu o zastavení a zklidnění – třeba u divadla pro nás trpaslíky – při tom všem prázdninovém řádění, nebo taky sportovní atmošky, když dnes začíná ta olympiáda? Tím neříkám, že se tu nedá řádit , ale pokochat se krásou je krásný . Teď jsem úplně sám sebe vyděsil, jak poeticky automaticky melu o Automatických mlýnech v Pardubicích .
Jak jsem slíbil, tak plním . Psal jsem, že až bude fakt čupr jupr ďupr póčo, ukážu vám místo, kam když v takovém póču jdete, vychutnáte si ještě víc původní život lidí, co to museli zvládat, aby přežili, normálně. Tak póčo dorazilo, můžeme jít na to .
Hledal jsem tu modrou turistickou značku asi půl hodiny. Dělal jsem si legraci z chlupaté ségry, že by se v takovém počasí plazila podél stěny domu s vražedným výrazem, jestli si z ní dělám legraci. Počasí, že psa by nevyhnal. Lilo, stěrače to nebraly. Mohli jsme stát na dálničním odpočívadle, nebo být součástí bouračky, tak jsme šli radši po modré do pravěku. Crčela z nás voda, trasa vedla přes elektrický ohradník, tak mi maminka musela půjčit svůj odemčený mobil, abych mohl zasahovat, kdyby ji při přelézání trefilo.
Šli jsme divokou trávou, tekla voda, mloci měli radost… a najednou šipka. Našli jsme ji – pravěkou vesničku. S živými slepicemi, krávou, rozestavěnou stavbou i spoustou malých domků. S lodí na rybníčku, se studánkami… Neviděl jsem tam nikde žádný klučičí pokojíček. Autíčka, lego, nic. Žádná elektřina, obchod, mobil, televize, počítač, topení/kamna, lednička, sporák… Jak to jako zvládli? Jak to že jsme nevymřeli? Kde brali sílu ke každému novému dnu, k boji o přežití? Z čeho se radovali a proč se snažili být na světě? I za světla v létě v dešti hustý. V zimě potmě? .